VÍTE, ŽE...

• Podmenu sekce:
  ZAJÍMAVOSTI
      Příběh mamuta
      Příběh korunovací
      Příběh renesančního skla
      Znovunalezení staré královské hrobky
  

Rádi bychom Vám v této sekci pravidelně představovali zajímavosti z obsahu stálé expozice. V útrobách Starého královského paláce se pouze návštěvníkům Příběhu Pražského hradu odkrývají unikátní památky na významné osobnosti - osobní předměty českých knížat a králů, i předměty, které možná nezaujmou na první pohled, ale skrývají ve svém osudu mnohá tajemství z hradní historie...

 

Příběh mamuta

Nejstarší archeologické nálezy spojené s osídlením Pražského hradu a jeho okolí jsou obvykle kladeny do mladší a pozdní doby kamenné (6. až 3. tisíciletí př. n. l.). Záchranný výzkum v Jízdárně Pražského hradu, provedený na sklonku roku 2004, však ukázal, že zájem „hradních“ archeologů bude nutné obrátit do minulosti mnohem hlubší. Pravěké pozůstatky byly objeveny nejen přímo v terénu, ale také v depozitářích. Ve všech případech se jedná o kosti pleistocenních obratlovců.
Detail klu mamuta srstnatého s opracováním lidskou rukou (?)

Pleistocén
Pleistocén – starší období čtvrtohor (1,8 mil. až 10 300 let) – je charakteristický střídáním chladných a teplých období – dob ledových (glaciálů) a meziledových (interglaciálů). Na sklonku pleistocénu, v posledním glaciálu (Weisel/Würm) obývali Evropu lidé starší doby kamenné, kultur středního a mladšího paleolitu. Naše území leželo v tzv. periglaciální oblasti mezi severským kontinentálním ledovcem a alpinským horským zaledněním. Panovaly zde subarktické podmínky s průměrnými ročními teplotami kolem 0 °C. Povrch terénu byl do značných hloubek trvale promrzlý. V suchém období docházelo k intenzivní činnosti větru a akumulaci spraší, sprašových hlín a navátých písků. Chudý travní pokryv spásali představitelé poslední megafauny, jako byl mamut, srstnatý nosorožec, ale i turovití, sobi, jeleni či koně. Pražským územím procházely lovecké skupiny na cestách za zvěří a periodicky osidlovaly příhodné polohy…

Spraše
Z území Velké Prahy a jejího blízkého okolí známe mnoho lokalit s důležitými sprašovými profily souvisejícími s paleontologickými a archeologickými nálezy (nejznámější Jenerálka). Intenzivní hledání stop po přítomnosti paleolitického člověka – zejména v hliništích cihelen rozvíjejících se v 19. století – je spojeno s počátky české archeologie. Ve spraších se poměrně často nacházejí pozůstatky (zuby a kosti) obratlovců, i bez jakékoliv vazby na osídlení.

Kromě již jmenovaných velkých savců známe z některých lokalit i zbytky menších obratlovců (vlk, prase, rosomák, svišť stepní, dikobraz či žáby). V minulosti bývala některá přirozená obroušení na kostech mylně označována za stopy po umělém opracování. Paleolitická naleziště jsou doprovázena kamennými a kostěnými artefakty.
Fotografie klu mamuta v zemině těsně po nálezu (na snímku je zřetelně vidět, jak byl kel rozpadlý na velké množství malých částí)

 

Nálezy z Pražského hradu
Soubor ostatků pleistocenních savců z Pražského hradu je vázán na pás sprašové návěje, která překrývá terasový stupeň vypreparovaný podél dolního toku Brusnice na severním svahu Jeleního příkopu. O založení „pleistocenní sbírky“ se zasloužil Ivan Borkovský, který ve 40. a 50. letech 20. století evidoval nálezy zvířecích kostí pocházející z různých míst severního předpolí Pražského hradu.

Do nového světla všechny nálezy postavil výzkum v Jízdárně Pražského hradu z roku 2004. Poprvé zde totiž byly ostatky pleistocenních savců (mamut, tur) zaznamenány se všemi nálezovými okolnostmi, s přesně určenou statigrafickou pozicí a zdokumentovány v širším kontextu. V současné době ještě není všechen získaný materiál, včetně odebraných vzorků uloženin, zpracován. Probíhají analýzy, které nám umožní přesněji datovat čtvrtohorní sedimenty a rekonstruovat geologický a geomorfologický vývoj oblasti nad severním svahem Brusnice. Zcela unikátní je zjištění stop po umělém opracování na špičce nalezeného mamutího klu, jež svědčí o využívání prostoru paleolitickými lovci. Není vyloučené, že další artefakty přinese proplavení odebraných vzorků spraší.
Fotografie detailu pažní kosti nosorožce srstnatého s ohryzem vlka (?)

 

Text: RNDr. Iva Herichová, spolupráce RNDr. Miriam Nývltová-Fišáková, PhD.
Foto: Jan Gloc

 

 

Příběh korunovací

Korunovace na Pražském hradě

Dějiny korunovací sahají v Evropě do období antiky. V roce 751 navázal ve franské říši na tuto tradici, především na starozákonní děje, Pipin Krátký z rodu Karlovců a nechal se pomazat svatým olejem, což bylo vyhrazeno kněžím a biskupům. Moc, která byla panovníkovi svěřena, měla od té doby božský původ. V Byzanci byli panovníci zdobeni korunou, nebyli však pomazáni. Od 9. století se začaly oba úkony prolínat a obřad se měnil v církevně liturgický ceremoniál, při němž se „z Boží milosti“ panovník stával „králem i knězem“. To ho povýšilo nad ostatní smrtelníky. Pro střední Evropu byl důležitý rok 1000, kdy polský kníže Boleslav Chrabrý obdržel od císaře Oty III. diadém a uherský panovník Štěpán (později svatý) byl korunován papežem Silvestrem II.

Čeští panovníci získali královský titul poprvé v roce 1085 od římského císaře a pomazání od mohučského arcibiskupa. Od roku 1158 (definitivně v roce 1212) se královská hodnost stala dědičnou. Středověký a novověký ceremoniál byl v podstatě shodný. Od první korunovace roku 1085 až do poslední v roce 1836 bylo během slavnostní mše v chrámu sv. Víta na Pražském hradě korunováno a svěceným olejem pomazáno 26 českých králů a 28 královen.

 

Korunovace za Přemyslovců

Knížetem Čechů se stal ten, kdo ovládl Pražský hrad, kde se na pahorku Žiži nacházel kamenný stolec. Zvolený kníže byl k němu doveden a slavnostně na něj posazen. Teprve po tomto předkřesťanském aktu byl kandidát plnoprávným vládcem.

V roce 1059/1060 obdržel kníže Spytihněv II. od papeže Mikuláše II. právo nosit v církevní svátky mitru, pokrývku hlavy vyhrazenou vysokým církevním hodnostářům. Tím se vláda přemyslovských knížat rozšířila o duchovní rozměr. Stejné právo bylo v roce 1073 potvrzeno knížeti Vratislavu II.

Jako první Přemyslovec získal královskou čelenku Vratislav II., jemuž ji za pomoc na cestě k získání císařské hodnosti propůjčil Jindřich IV. Císař ozdobil Vratislavovy skráně diadémem na synodě v Mohuči v dubnu 1085. V červnu 1086 ve svatovítské bazilice trevírský arcibiskup Egilbert pomazal Vratislava a jeho manželku Svatavu svěceným olejem. K obřadu vznikl tzv. Vyšehradský kodex, na konci obsahující texty pro korunovační ritus.

 

Další, kdo dosáhl královské pocty, byl až Vladislav II. Za slib účasti na vojenském tažení do Lombardie jej římský císař Fridrich I. Barbarossa na sněmu v Řezně v lednu 1158 učinil králem. Právo nosit o vyhrazených svátcích diadém obdržel nejen Vladislav II., ale i jeho nástupci.

 

V září roku 1198 – opět za slib vojenské pomoci, tentokrát římskému králi Filipu Švábskému – získal v Mohuči Přemysl Otakar I. korunu společně s privilegiem, ve kterém byla opět stvrzena královská hodnost jako dědičná. Dědičnost království byla definitivně zakotvena ve Zlaté bule sicilské, zpečetěné římským králem Fridrichem II. Štaufským v roce 1212.

 

Druhou korunovační slavnost zažila Praha až v roce 1228, kdy ještě za života Přemysla Otakara I. byl ve svatovítském chrámu korunován jeho syn Václav I. s manželkou Kunhutou Štaufskou. K nesmírně okázalé slavnosti došlo v roce 1297 během korunovace Václava II. Po ní se zábava tehdy rozšířila i do podhradí a před městské brány.

 

Korunovace od Lucemburků po nástup Habsburků

Na přemyslovské korunovační slavnosti navázali až v únoru 1311 Jan Lucemburský s chotí Eliškou Přemyslovnou, dcerou Václava II.

Karel IV. byl za českého krále korunován v roce 1347, obřad se konal ještě v románské bazilice. K předání diadému a ostatních insignií došlo v průběhu slavnostní mše. Před čtením evangelia arcibiskup Arnošt z Pardubic Karla IV. pomazal a poté na jeho hlavu vložil nově zhotovenou korunu. Bezprostředně poté byla diadémem ozdobena i Karlova první choť Blanka z Valois.

 

Karel IV. inicioval asi roku 1347 vypracování nového korunovačního řádu. Předlohou mu byly staré německé korunovační řády a korunovační řád francouzský. Tento základ Karel IV. obohatil o domácí prvky, především průvod jdoucí královskou cestou v předvečer korunovace na Vyšehrad, kde se panovník poklonil památkám po mytickém zakladateli rodu Přemyslu Oráčovi: lýčeným střevíců a brašně. Dále byl řád doplněn o modlitby podle Karlova vlastního výběru. Výsledkem byla představa ideálního krále, který se posvátným pomazáním stal „náměstkem Krista“.

 

Prvním, kdo byl podle tohoto řádu korunován, se stal v roce 1363 teprve dvouletý Karlův syn Václav IV. Po smrti Václava IV. měl právoplatný nárok na český trůn další Karlův syn, Zikmund. Po prohrané bitvě na Vítkově se nechal spěšně v červenci 1420 korunovat, ale vzápětí Čechy rychle opustil.

 

Po Zikmundově smrti připadlo České království jeho zeti Albrechtu Habsburskému, manželu Zikmundovy dcery Alžběty. Albrecht byl korunován v roce 1438, o rok později však zemřel. Teprve po jeho smrti se narodil syn – Ladislav Pohrobek, který byl korunován v roce 1453. I v tomto případě zasáhla předčasná smrt.

 

Správce Českého království Jiří z Poděbrad se dostal na trůn volbou. Byla to v dějinách Evropy neobvyklá událost, kandidát se totiž nemohl vykázat dynastickými nároky. Jiří byl korunován v květnu 1458. Přestože zpočátku uvažoval o tom, že by královskou hodnost mohl získat jeden z jeho synů, sám navrhl za kandidáta na příštího krále Vladislava Jagellonského, který byl potom korunován v srpnu 1471. Vladislavův syn Ludvík Jagellonský byl korunován již v útlém věku tří let. Jeho tragická smrt v roce 1526 umožnila vstup Habsburků na český trůn.

Od roku 1085 do roku 1526 bylo na Pražském hradě prokazatelně korunováno 13 českých králů a 17 královen. Všechny korunovační slavnosti proběhly v téměř stejném duchu, k určitým změnám došlo až v následujících obdobích.

Texty: PhDr. Milena Bravermanová a PhDr. Jan Frolík, CSc.
Foto: Jan Gloc a archivy autorů (3x)

 

Příběh renesančního skla

Dne 24. listopadu 2005 bude do stálé expozice nainstalován nový unikátní soubor renesančního skla, který byl sestaven z archeologických nálezů v areálu Pražského hradu. Tento soubor se skládá z více jak 700 jednotlivých dílů i částečně repasovaných skleniček, pohárů a jiných druhů skla.

Z podobných nápojových souborů zcela jistě popíjel v době svého života na Pražském hradě i císař Rudolf II., který dokonce jednu sklárnu založil – byla to sklárna v Broumech v křivoklátských lesích a na Hrad jistě dodávala sklo luxusní i užitkové. Nejzajímavější kusy z rozsáhlého souboru vybrala dr. Jana Žegklitzová z Archeologického ústavu AV ČR Praha a v druhé polovině tohoto měsíce je společně se svými kolegy vloží do jedné vitríny v Příběhu stolování.

 

Renesanční sklo z Pražského hradu

Stolování má kromě uspokojení základních životních potřeb především význam společenský. Zprostředkovává kontakt mezi osobami stejného nebo různého postavení. Nedílnou součástí stolování je kuchyňská a stolovací výbava, která je i odrazem postavení hostitele. Poměrně prostou středověkou jídelní tabuli, zastoupenou převážně keramickými, případně dřevěnými nádobami, výjimečně sklem a později cínem, střídá bohaté renesanční období se širokou škálou nádob z různých materiálů. Vznešenost, eleganci a lehkost stolu dodává přirozeně sklo.

Sklářská produkce zastupuje téměř všechny druhy nádobí, nejběžnější je však sklo nápojové, představované lahvemi, číšemi, poháry a holbami. Jednotlivé typy se vyráběly v různých variantách a zejména u pohárů je možné jen stěží stanovit jakési zákonitosti. Tabule jsou doplněny různými skleněnými mističkami, vzácně talíři a umyvadélky. Rozmary renesančních velmožů se plně zrcadlí v tzv. žertovných picích nádobách typu bot, pistolí a jiných. Oblíbené jsou zoomorfní nádoby v podobě ptáků a koček.

 

V 15. a 16. století bylo nejdokonalejším sklem v Evropě sklo benátské, které po technologické i estetické stránce vysoce předčilo veškerou ostatní produkci. V zemích, které neměly moře, se skláři snažili zachytit italské příklady, ale byli znevýhodněni především domácí draselnovápenatou sklovinou, která rychle tuhla a nebyla tak tvárná jako sklovina přímořských zemí, tedy sodnovápenatá.

Česká výroba skla se v době raného novověku značně rozšířila díky příchodu saských sklářů, kteří putovali na počátku 16. století do našich zemí za prací. Nejprve se usadili na severu, kde byly velmi vhodné přírodní podmínky pro tavbu. V pozdější době se tyto sklářské rodiny rozšířily na různá místa Čech, Moravy, Slezska a Kladska. Nejinak tomu bylo i v hlubokých křivoklátských lesích s množstvím dřeva, bohatých na kvalitní křemičitý písek. Zde začal počátkem 17. století podnikat jeden z nejvýznamnějších sklářských rodů – Schürerové.

 

Sklárna v Broumech na Křivoklátsku

Schürerové přišli na počátku 16. století z Míšeňska. Roku 1530 zakládá Pavel Schürer huť ve Falknově u České Lípy a se sklem velmi úspěšně obchoduje. Roku 1592 byl dokonce povýšen císařem Rudolfem II. do šlechtického stavu. V řemesle pokračují také jeho potomci, kteří zakládají hutě téměř po celé zemi. Kryštof Schürer byl stejně jako jeho otec znamenitý sklář, který podle archiválií musel pro císaře zhotovovat mimo jiné různá speciální technická skla, nepochybně pro alchymistické účely. Úzký vztah mezi Kryštofem a císařem vede k udělení majestátu v roce 1599, který povoloval zbudovat sklářskou huť v Broumech na Křivoklátsku. Huťmistr sám, jeho děti i pozdější majitelé byli svobodní lidé, jejich dělníci byli křivoklátskými poddanými.

Sklářská huť v Broumech pracovala s přestávkami přes sto let a četné písemné prameny dokazují, že se stala jednou z nejvýznamnějších v Čechách. Velkou zvláštností byla jistě výroba již zmíněného technického – laboratorního skla. Další písemný materiál prozrazuje, že broumská sklárna zásobovala v 17. století Prahu lékárnickým sklem, zejména lahvičkami na léky, a sklem užitkovým.

 

Archeologický výzkum, prováděný v lokalitě sklárny v letech 1988 až 1989, doložil, že huť vyráběla různá běžná stolní skla (lahve, číše, poháry), okenní terčíky, ale i skla vysoce náročná na technické provedení a výrobky velmi hodnotné po stránce uměleckého provedení, dekorované emailovou výzdobou, zlacením, rytinou, skla barvená po vzoru benátských chalcedonových skel a jiná. Dokladem nejvyšší kvality jsou pak nálezy polotovarů různě zdobených tyčinek, ze kterých se pracně vyráběly filigránové, tzv. nitkované nádoby, donedávna v našem prostředí považované za cizí produkci.

 

Přes úvodní technologické obtíže jsou výrobky českých sklářů v závěru 16. století na vysoké umělecké %